Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937)
* 7. 3. 1850 Hodonín † 14. 9. 1937 Lány >československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky.
Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, v počátcích vedl sestavování Ottova slovníku naučného a zapojil se do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.
Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam.
Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo Rusko a Evropa, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.
Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem.
Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.
Edvard Beneš (1884 - 1948)
* 28. 5. 1884 Kožlany na Rakovnicku † 3. 9. 1948 Sezimovo Ústíčeský a československý politik, diplomat, prezident 1935-48
Edvard Beneš (původním jménem Eduard) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.
Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou.
Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu.
Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).
Klement Gottwald ( 1948 –1953 )
* 23. 11. 1896 Dědice † 14. 3. 1953 Praha
Klement Gottwald byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice. Před 1. světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a účastnil se činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálně demokratickou mládeží. V letech 1915-18 byl vojákem rakousko-uherské armády. V létě 1918 z armády dezertoval. Po 28. říjnu 1918 dva roky sloužil v Československé armádě.
Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to potrestán třemi dny žaláře. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.
V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění.
14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května, zvolen československým prezidentem. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci. V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.
Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. I přes řadu intervencí v její prospěch neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil rozsudek smrti.
Antonín Zápotocký (1953 – 1957)
* 19. 12. 1884 Zákolany † 13. 11. 1957 Praha
český sociálně demokratický a poté československý komunistický politik a prezident
Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.
V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.
Dne 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.
1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy. Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“
V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků. V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.
Antonín Novotný (1904 - 1975)
* 10. 12. 1904 Praha-Letňany † 28. 1. 1975 Praha
československý komunistický politik a prezident
Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (* 1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech čp. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména „Antonín Josef“.
Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.
Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění.V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.
Dne 12. listopadu 1964 byl po uplynutí sedmiletého funkčního období podruhé zvolen československým prezidentem. Ruku pro něj zvedlo všech 294 přítomných poslanců Národního shromáždění.
Antonín Novotný zemřel 28. ledna 1975 po krátké těžké nemoci na srdeční infarkt ve věku 70 let ve Státním sanatoriu v Praze.
Ludvík Svoboda (1895 - 1979)
* 25. 11. 1895 Hroznatín † 20. 9. 1979 Praha
československý armádní generál, komunistický politik a prezident v letech 1968 - 1975
Během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského svazu. Po osvobození Československa byl v letech 1945 až 1950 ministrem národní obrany. Po dlouhých letech v ústraní byl v roce 1968 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo de facto ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno v roce 1975.
Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana (1862–1896) a Františky, roz. Chalupové (* 1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“.
Dne 30. března 1968 během pražského jara byl Ludvík Svoboda po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, ale také na hroby Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům první světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. června 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl.
Gustav Husák (1913 - 1991)
* 10. 1. 1913 Bratislava-Dúbravka † 18. 11. 1991 Bratislava
slovenský právník, československý komunistický politik a prezident
Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (1881–1962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (1882–1914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil.
V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu 60. let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.
Vrchol Husákovy politické kariéry nastal v roce 1975: tehdy byl funkce zbaven dlouhodobě vážně nemocný prezident Ludvíka Svobody a při následné volbě prezidenta Československa 1975 dne 29. května 1975 byl Husák zvolen prezidentem Československé socialistické republiky (v pořadí 8. prezidentem Československa). V této funkci byl potvrzen v roce 1980 i v roce 1985. Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Až do smrti byl velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí.
V roce 1987 se Husák vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál. Na svých posledních veřejných vystoupeních ve funkci prezidenta se objevoval opíraje se o hůl.
Václav Havel (1936 - 2011)
* 5. 10. 1936 Praha † 18. 12. 2011 Hrádeček
spisovatel a dramatik; jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky
Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.
Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu.
Po vzniku samostatné České republiky se Václav Havel stal jejím prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.
Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 byl Havel zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Předseda SPR-RSČ a poslanec Miroslav Sládek se tuto volbu neúspěšně pokusil napadnout u Ústavního soudu ČR, protože byl před volbou vzat do vazby a nebylo mu umožněno zúčastnit se hlasování v Parlamentu ČR.
Vaclav Klaus (1941 - dodnes)
* 19. 6. 1941
český ekonom, politik a český prezident
Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.
Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1998–2002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008.
Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k Evropské migrační krizi a kritizuje omezování lidské svobody ve jménu různých ideologií, např. liberální demokracie. Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě.
Miloš Zeman (1944 - dodnes)
* 28. září 1944
politik a český prezident
V srpnu 1989 publikoval kritický článek vůči komunistickému režimu v Technickém magazínu. Během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra a stal se jedním z řečníků na Letenské pláni. V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.
Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny.
V přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky a zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou. První kolo vyhrál a v rozhodujícím druhém kole zvítězil nad tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Svůj prezidentský post se rozhodl obhajovat v následujících prezidentských volbách 2018, ve kterých postoupil s Jiřím Drahošem do druhého kola. V něm vyhrál výsledkem 51,36 % a obhájil prezidentský úřad na dalších pět let. Druhý a poslední prezidentský mandát Zemanovi skončí 8. března 2023.